Růži zřel jsem v květném sádku,
Pomněnku a lilji kvésti;
A ty počly spolu hádku
O své pěstitelce vésti.
„Která z vás mi upřít může,
Že jsem v srdce naší krásky“
– Hovořila sličná růže –
„Vdechla první pocit lásky?“
„„Ale bez věrnosti přece,
Řekni, co by láska byla?““
– Pomněnka tak růži vece –
„„A té já ji naučila.““
K oběma pak lilje děla:
„Nejkrásnější ze všech cností
Ode mne však obdržela;
Myslím: kouzlo nevinnosti.“
Nedaleko v stinném loubí
Děva pěstitelka stála,
A těch kvítků milé chlouby
Vyslyševši, takto prála:
Nekazte si krátké žití
Takovýmto hašteřením:
Vězte, že vás z všeho kvítí
Nejvíc – ale stejně cením.