Na Lipnickém hříšném hradě
Pevná věž je zbudována,
K nížto nikdo klíče nemá
Mimo zámeckého pána.
A za kým se dvéře pomknou,
Byť i sám to hradu pán,
Klíčem uvnitř neotevře,
A tam zajde pochován. –
Z hradu často vilný rytíř
Harcovával na loupeže,
A kde jakou dívku zlapil,
Zamk’ ji tajně do té věže;
Tam ji ku své hříšné choutce
Na nějakou dobu kryl,
A pak vášní přesycený
Obět smutnou zavraždil.
A již mnohou dceru v kraji
Matka, otec oplakali,
A již mnohé panny v hradě
Jeho rukou za své vzaly.
Dnes tu zas po dlouhé době
Stojí prázdná ona věž:
Proto vyjel krutý vilník
Zase jednou na loupež.
Šťastný lov! hle, ukořistil
Osamělou dívku v sadu,
A na rychlém koni cválá
S drahou tíží k svému hradu.
„Bůh mi svědek! krásná panno,
U mne máš se dobře mít,
Na bohatém zámku budem
Do skonání spolu žít.“
Tak se bídník Bohu rouhal. –
A již krajinou se tmělo,
Tak že žádné oko lidské
V hrad je vjíždět nevidělo.
Kročí u věž. V zmatku vilném
Rytíř dvéře přirazil;
V tom však již i prsa vilná
Smrti třas mu omrazil.
Ve strachu a hrůze duše
Nedotknul se více děvy;
Tušilť, že mu ruku zmátly
Spravedlivé Božské hněvy.
A tak cnosti zde a hříchu
Život záhy dokonán:
Děva nesla duši v nebe,
V peklo – hradu vilný pán.