Druhý rok již ani krůpěj vláhy
neukápla na lán plodonahý!
Za to vylíh‘ se a roste Hlad,
netvor příšerný, vší strázně brat.
A kde Hlad, ten lidomorce klatý,
zaryje své zkostnatělé paty,
niknou svaly údům, lícím krev,
oku jas a hrdlu řeč i zpěv.
A lid zbožný modlí se a prosí,
by Bůh seslal trochu vláhy, rosy
na vyprahlou, zkornatělo zem;
Bůh však k prosbám trvá hluch a něm.
A kdo belhají se do kostela,
na div kostry jsou, ne lidská těla;
snad že dřív, než překloní se den,
i jich zhasne život nejeden. –
Slyšíš zvonek? – Opět sluha boží
k nemocnému ubírá se loži.
„Blaze mu!“ Tak mnohý šepce ret,
„nebude již dlouho hladovět.“ –
Ve chaloupce chudé koncem vísky
leží staroušek, skon tuše blízký.
Strádav zle a lačněv mnohý den,
posléz uleh‘ mdel a vysílen.
„Chleba! Jenom sousto chleba, Pane!
pro tělo mé hladem utýrané.“
Chraplavým tak hlasem vetchý kmet
k nebi úpí – ba, že naposled!
Tu kněz objevil se v rámci dveří:
„Nesu chleba Páně! Kdo v něj věří
a jej přijme v duše zkroušení,
dojde života i spasení!“
Slova tak jak zlatá nebe záře
vdechla ruměn v nemocného tváře;
pomodlil se, a pozvednuv leb,
z ruky kněze přijal Páně chléb.
A tak smířen se zemí i nebem,
a posilněn věčné Lásky chlebem,
na dalekou pouť se chorec dal,
k večeři pak s Kristem stoloval.