Dozpěv.

Synů nemám; těch mi není Milostivým nebem dáno: Za to k mému potěšení Dcer mi hojně požehnáno.

Často sám se divím tomu, Když se kochám v jejich kruhu, Jak as pošlo z téhož stromu Ovoce tak různých druhů?

A to nejen podlé lící, Ne dlé zevní podobnosti – To se může rovně říci O jich duchu, o jich cnosti.

Kadeř rusá, oči modré, A ta jemnost bílé pleti – Věru na to děvče bodré Jesti mílo pohleděti.

Tam zas havraní ta kštice, A ten zrak, co ohněm dýše, A ty temnorudé líce – Mužatky jsou zjevy spíše.

Onu cudná zdobí pýcha, Tuto žert a jemná tklivost, Jinou krásí duše tichá, Jinou smích a švitořivost.

Mnohá nemá žádné vnady, Ba ji hyzdí rodné chyby; Známo však, že dítek vady Rodičům se často zlíbí.

Ba to bývá mnohdy zříti, K dítkám slabým, ku nemocným Ze se oni více cítí Spiaty lásky poutem mocným.

Tak i já se vinen dávám, Ve své že rodince milé – Slabý otec – překochávám Mnohé dítko zmrzačilé.

Než jak různobarvé kvítky, Ježto jedna louka rodí, Tak mně moje vlastní dítky Všecky stejnou radost plodí.

A by lásky rozdíl který Nepřicházel ani v slovu, Jednostejně moje dcery Jmenem sladkým „písně“ zovu.

A když umdlen prácí denní Duch můj touží po úlevě, Nalezá vždy zotavení V jejich mnohotvárném zpěvě.

Ba i když se v tiché noci Na mne hrnou trudu tísně, Vděčný jsouce svému otci, Mysl mou mi jasní písně.

Proto má vždy touha byla, Než-li budu sníti v hrobě, Aby každá pojistila Jedno lidské srdce sobě.

Že pak moje skromné děvy Neumí než trochu zpívat, Musí pouze svými zpěvy Srdce ta si vydobývat, –

Nuže jděte, písně milé! Svět Slovanský dost je velký; A v něm žijí duše čilé, Jimž se zmílí české pělky.

Jsouce všecky cudné děvy, Nebojte se kluzkých řečí; Po krajích, kde vládnou zpěvy, Nehrozí vám nebezpečí.

K zvuků vašich jemné zbroji Mé též požehnání mějte; Chráněny tak mocí dvojí, Slovanskému světu pějte!