Když Libuše v noc chladné navy klesla, ves kraj se rozhlaholil nářkem děv; vždyť na jich práva s knížecího křesla i mužů všech se zmaru bouře snesla,
a děvic žal ve krutý zvrh’ se hněv. Povstala Vlasta, z celé dívčí pleti nejstatečnější, a k svým družkám dí: „Však nestrpíme, aby muži kletí
se jali vládnout nám a poroučeti; nech ženám zas jen žena vévodí!“ A vzavše tajnou mezi sebou radu, v odvážný s mužstvem pustily se boj.
Zbraň měly různou: jedny těla vnadu, ty sladkou mluvu, ony lesť a zradu, však každá svěží páž a křepkou zbroj. Na dvoře Přemyslově za těch svárů
ve službě knížecí lech Ctirad stál, statečný mládec, v slunném žití jaru, pln věhlasu a lepých těla tvarů, upřímnou k němu láskou kníže plál.
Děl kníže mu: „Ty vyjeď z rána kradě po vladycích a leších vůkolných, by na svatém se sjeli Vyšehradě v den Svantovita ku společné radě:
Jak rázem zkrotit ženský vzdor a pych?“ A Vlasta mluví k družkám na Děvíně: „S posláním Ctirad zítra po ránu pojede zpátky cestou v Kopanině;
tam nastražíme na něj v lesa klíně, on zajisté nám přijde na ránu. Ty, Šárko milá, k dobrodružství tomu nám pomoc skytneš kouzlem svojich vnad;
poblíže cesty přivážem tě k stromu; tvým kvělem Ctirad zváben, jeda domů, se zastaví, čarovným zjevem jat. V dojemném vybájených trýzní slohu
v něm soustrast vzbuď a spřádej hovor s ním – my zatím rozprchnem se ve zálohu – v hod zaduješ pak do lesního rohu, což k výpadu nám bude znamením.“ –
Ochotným Šárka pokynula čelem, jeť z nejšvarnějších jedna v sboru děv; i mluvilo se v táboře jich celém, že Ctirad hlavním žen je nepřítelem
a u Přemysla na ně dmýše hněv. – Vyjely z rána děvy v Kopaninu a, připoutavše Šárku ke kmeni, v hlubou se rozptýlily lesa tminu,
tam čekajíce k vykonání činu umluveného rohem znamení. – Jest jarní den. Paprsků luzným jasem celuje slunce omlazený les,
a jež sem přiletělo s jarním časem, šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem, že druhu druh by slastí v náruč kles’ i Šárka slyší je, a jižjiž měkká
se v hruď jí vkrádá mysli nálada, a – neblahá – se blízké chvíle leká: vždyť ví, ký tady úkol na ni čeká, jejž splnit musí, ach! snad nerada.
Tu zaduněl v sluch děvy dusot koně: „Toť on,“ dí, v lstný se dadouc kvil a sten; a jezdec po úpění tom a stoně svůj řídí cval. Teď stanul, zrak si cloně,
pohledem zářným divně oslněn. – „Ó, kdo jsi, reku, zachraň bědnou děvu! Zde katanský viz divé Vlasty kus! Mne ze msty přivázaly k tomu dřevu
a nesklály jen proto v běsném hněvu, že zaplašil je tvého koně klus. Svůj krutý los ti vypravovat budu, až vyprostíš mne z hnusných vazů těch.“
A Ctirad z úcty k panenskému studu spřetínal pouta lepotvárných údů a tělo krásné složil v hebký mech. A Šárka Ctiradu tak vyprávěla,
když k poslechu byl vedle ní si sed’: „Na lov jsem s otcem do těch lesů jela, a za kancem se ženouc – dívka smělá – jsem zbloudila, ztrativši lovců sled.
Tu na mne jako tlupa zákeřníků se Vlasta shlukla se svou družinou; a že jsem na vzdor výhrůžkám a křiku se nepřidala k heslu jich a šiku,
krutě se pomstit chtěly nade mnou.“ V tom náhle, jakby s sebou brala radu, a patříc ve Ctiradův slunný hled, se odmlčí; pak dí si: „Na Ctiradu
bylo by hnusno chtíti páchat zradu! – Mně, Vlasto, nelze slibu dodržet!“ A „poshov dívce!“ k čackému dí reku, „není-li hovoren dost jazyk můj;
radš pokochám se, plna sladkých děků, v zabylstvích tvého junáckého věku; již o sobě mi spíše vypravuj!“ A Ctirad děvu objav kolem boků,
co zkusil kdy, jme jí se vyprávět; však z uplynulých lepodružných roků, dí v posled s úsměvem, že bez proroků mu losem nejkrasším je dnešní střet. –
Zardí se Šárka jako růže v puku, zamlklost oboum padla do duší. Snad naslouchají ptačích písní zvuku? Snad zjařenému vlastních srdcí tluku?
Či opíjí tak lesní ovzduší? – Jest jarní den. Paprsků luzným jasem celuje slunce omlazený les, a jež sem přiletělo s jarním časem,
šveholí ptactvo sladkým lásky hlasem, že druhu druh by slastí v náruč kles’. A Šárka trvá v sladkém zadumání; i Ctirad na rozkošnou děvici
zpit chvíli hledí. Aj, tu postřeh’ maní ve bujném mechu cos, podobno zbrani, a lesní roh už třímá v pravici. „Toť její roh! Snad někde v lesa hloubi
on teskně hledá zabloudilou dceř.“ I zadul mocně do dutiny trouby, že ozev s ozvem po lesích se snoubí, a v brlohách se děsí plachá zvěř.
S výkřikem hrůzy Šárka vztáhla ruku, chtíc osudné se zmoci trubky spíš; však jako šípu, vymrštěn-li z luku, tak zdržet nelze prchavého zvuku,
a Šárka žalně zvolá: „Pozdě již!“ Jak hejno lític sem se děvy sopí, že rykem jich les v šíř se rozhlučí; a než se Ctirad ku obraně vzchopí,
déšť šípů již se v jeho hrudi topí, on mrtev klesá Šárce v náručí. A Vlasta, k hotovému pomsty činu s druhami svými běsně jásajíc,
klopotně pádí nazpět ku Děvínu; netuší, za vlastní a družek vinu že neodvratné letí zkáze vstříc. A Šárka nesáhla juž nikdy k zbrani;
v panenské mysli její zavlád’ cit, že jiné jesti ženy povolání než války rej a krve prolévání; jí na Ctirada nelze zapomnít.
Cookies on Poetry Cove