Bílá růže.

Byl zimní večer. V teplé světnici Babička sedí v prostřed chasy mladé, Vřeténko šumné s tichou přeslicí Letošní len na tenké nitky přade.

A na lavici mužské pohlaví Pořádá rudé světlo smolné dračky; I počnou tu večerní rozpravy, I počnou báchorky a povídačky.

„A dnes je na babičce pořádek!“ Tak volali jsou děvčata a hoši: Babička ze zásoby pohádek Nejhezčí vyndala o Krákonoši.

„Pan Krákonoš má nedaleko sad, Kde jednou v roce, v Silvestrově noci, Vykvétá růže přepodivných vnad – To růže bílá, s čarnou lásky mocí.

A kdo tu růži chová.– dívce hoch, A hochu dívka udělati může; Kde prosby hlas, kde pláč byl nepomoh’, Tam pomohla vždy ona bílá růže.

Když já jsem byla děvče vašich let, Měl hoch mne rád: já na to málo dbala; Tu on si dobyl oné růže květ, A hleďte! já se v krátce za něj vdala.“ –

To slyší Madlenka a slyší Jan, V nichž obou dávno city lásky zrají; Než strachem, aby nebyl oslyšán, Druh před druhem ty sladké city tají.

Teď oba myslí na té růže moc, Jíž sobě člověk lásky dobýt může: A zítra právě Silvestrova noc, A zítra pokvete tam bílá růže. –

Je pozdě již, a domů jíti čas: Tu každé děvce svojí přástvu shání, A zítra, praví, že se sejdou zas, A na Madlence že je povídání. –

Byl druhý den a Silvestrova noc; Jaká to venku bouře jest a vřava! Tak skučením a stonem roku moc – Starého roku to – dnes dokonává.

Babička sedí v teplé světnici, A kolem ní se řadí chasa živá; Vřeténko šumné s tichou přeslicí V ten svatý večer ale odpočívá.

A na lavici mužské pohlaví Pořádá rudé světlo smolné dračky: I mají počnout dnešní rozpravy, A počnout báchorky a povídačky.

„Však povídalka dnešní rozpravy, Madlenka naše tady ještě není! Možná, že zas ubožka churaví, A dnes je venku Boží dopuštění.“

Babička dí; než Jeník pozbyl klid, Myšlénky divné se mu v duši hostí, Zde nemá stání, musí za ní jít, Neb strašlivější tuší události. –

Ba dobře měl, jeť prázden její byt; A – Pane na nebesích! – z domku k zadu Zří stopy čerstvé v šíré pole jít Tou stranou ku Krákonošovu sadu.

„O běda, Madlenčiny šlápěje! Osudné známky jejích outlých nohou! Ten slabý tvor! Ty sněhu závěje! – To musí schvátit dívku přeubohou.“

Tak s noční bouří stená jeho kvil, A za ní chvátá, by ji dostih v běhu, A s napináním všech, co stačí, sil Se brodí k předu ve hlubokém sněhu.

Klopotný prsou tluk mu tíží dech, A nohy pozbývají věrné síly: „Ó, Pane mocný, jen mne ještě nech Dojíti šťastně k osudnému cíli!“– –

A vkročil v sad... Hle! v sadě keř suchý; A vedle něho – „svrchovaný Bože!“ – Tak vykřikl, a klesl bezduchý Podle Madlenky – sadu bílé růže.

A noční bouře sněhu závěje Roznesla přes pole a sad a lána, Zavála nočních chodců šlápěje, Zavála Madlenku, zavála Jana...

Co zde se dalo, v teplé světnici Neměli žádné o tom pomyšlení; Až ráno zvěsť probíhá vesnicí, Že Madlenky a Jana nikde není.

Z počátku každý v tom podílu bral, A ve vůkolí po nich pilně ptáno; A mnohý jejich osud oplakal, Až na ně posléz zřídka zpomínáno.

A již se končil dlouhý zimní sen, A větérkové lahodnější váli; A již se blížil milý jarní den, A sněhy na polích a v sadě tály.

Tu lid přespolní v květnou neděli Na služby boží šel sem do kostela; A sadem jdouce ležet viděli Madlenky tam a Jana mrtvá těla.

Tu teprv děvčata a chasníci Smutnému běhu přišli na příčinu; A hlasové šli po vší vesnici, Kladoucí na babičku všeho vinu.

Babičku ale Pán Bůh miloval, A nežli sněhův zbavila se země, Ji na soud věčné lásky povolal, Shovívavější než to lidské plémě.

Pak Madlenky a Jana mrtvoly Na svatém poli v jednu hrobku dány; A lidem v osadě a vůkolí Co smutný příklad pověr zpomínány.