Když jsem Ti druhdy k svátku přál,
byl jev to mladistvého dítka;
neb co jsem mluvil, co jsem psal,
ač pěkná, byla přec jen kvítka,
jež jsem si jinde natrhal.
Dnes přání vlastní mám a dík;
a slova, jež mi plynou z retů
a zde se řadí v rytmů šik,
jsou kvítka, z nichž Ti vínek pletu,
sám pěstec jich a zahradník.
Však doba není daleká,
kde i ta nejkrásnější slova
zůstanou planá, bezvděká,
když k slovům čin se nepřisnová
povyspělého člověka.
Jsem jako nosný sadu štěp
a doufám, v nedlouhé že době
si získám čestný byt a chléb,
kde bude šťastně žíti Tobě
při lásce mé a bez potřeb.