Když jsi po nemoci vstal,
slabé byly údy Tvoje;
sotva že ses dobelhal
z pokojíka do pokoje.
Teď jsi opět zdráv a čil;
vykračuješ pevně, hbitě;
ó kéž bys tak vezdy byl,
nemoci víc nepocítě.
Kéž by jará vždycky krev
probíhala Tvoje žíly,
a Tvé – na milý nám zjev –
mohutněly hojně síly!
Chtěl jsem zprva hůl Ti dát,
aby Tvoje slabé tělo,
až si budeš chůze přát,
oč se podepříti mělo.
Že pak nyní všecka tíž,
všecka nemoc s Tebe spadla,
netřeba Ti více již
takového podpěradla.
Přec Ti nesu dárek ten,
jevě jinak svoji lásku,
abys měl, když půjdeš ven,
aspoň hůlku na procházku.