Zřím v duchu Tě, jak na kolébce
co dítko ležíš v loktech sníčku,
a nad Tebou jak šťastná šepce
matinka k nebi modlitbičku.
Pak zřím Tě pobíhati čile
tu po domě, tam po zahrádce,
jak po kvítku a po motýle
zrak bloudí bujarého mládce.
Zřím, jak se zmáháš tělem, duchem,
a velemoudrých mistrů kynům
nasloucháš nejen bystrým uchem,
brž ku podobným tíhneš činům.
Jak stkvíš se, dospěv v mužná léta,
nejednou občanína ctností,
a jak Ti zdar a blaho zkvétá
v rodinné tiché domácnosti. –
A teď, ač plnovlas Tvých skrání
již hojně prosypán je sněhy:
Tvé srdce, plno lásky plání,
se obaluje květem něhy.
A Tvoje smysly, Tvoje údy
jsou dosavade zdrávy, čily;
života svízele a trudy
o Tebe sotva zavadily.
Ó jak nám všem je při tom blaze!
neb kdo Tě zří, neřek’ by věru,
že na života drsné dráze
k sedmému stoupáš desateru.
Ó kéž, jak jsi, dědoušku drahý,
se cítil šťastným po tu dobu,
ten život ctihodný a blahý
Tě doprovází po kraj hrobu.