Z těch dní, matinko, dohromady,
v jakých si libuje Tvůj syn,
přec žádný nemá tolik vnady,
jak milý den Tvých zrozenin.
Tu tělo rádo ve svátečném
se ukazuje oděvu,
a srdce ve přáníčku vděčném
svých citů hledá odlevu.
Leč jedno jest, matinko drahá,
co poněkud mě rozpačí,
že k projevu vlastního blaha
řeč moje posud nestačí.
Má se to s ostýchavým citem
nedospělého dítěte,
jak s vůní, dokud v nerozvitém
se tají lůně poupěte.
Však nebes Pán, jenž v srdce lidí
blahostné city vštěpuje,
on nejlíp také zná a vidí,
nač srdce mé se hotuje.
On nedostatek lidské řeči
štědrostí lásky nahradí,
a skytne Tobě dary větší,
než kolik ústa vyzradí.