Když Amor sobě vil kytičku,
Píchla ho včelička do prstíčku.
Počal sy tedy naříkati,
A šel k své matce žalovati,
Řka: ach milá máti politůj!
Teď umříti musý synek tvůj,
Neb mne píchlo malé hovádko,
Maje křídla jako háďátko,
Kteréž nazývají včeličku,
Do mého malého prstíčku.
Smála se Venuše řkouc k němu,
Nic se synáčku nediv tomu,
A posuď z toho bolesti těch,
Kteří přijdou tvému šípu v běh.