Hospodář byl jeden, který vinici Krásnou sobě štípil a ohradil plotem, V ní pak mnohou pečí, nákladem i potem Vykopal pres i ustavěl věžici;
Načež vinařům ji najal, aby jemu Užitek z ní dávali co pánu svému. A když nastával již milý vinobraní čas, K vinařům své služebníky poslal pán,
Aby, jakož závazek byl smlouvou ujednán, Vzali užitek a s ním se navrátili zas. Než nastojte, vinaři ti Jako lotři, vrazi lítí
pána svého zjímali, Jednoho z nich nectně zmrskali, Druhého i na smrť vydali, A jiného kamenovali!
Tu pán poslal na novo své sluhy, A jich poslal více nežli prve; Vinaři však, neštítíc se krve, Pobili je jak předešlé druhy.
A když nikdo ze sluh nevracel se zpět, K vinařům pán poslal ještě naposled Svého syna. Řeklť sobě: „Mého syna Ustydíť se a poslechne lotrovina!“
Vinaři však shledše syna páně – dědice, An jde k nim, hned jako vzteklí Mezi sebou řekli: „Hle, toť dědic – Pojďme – zabijme ho!
A v dědictví uvážem se jeho. Naší na vše časy bude pak ta vinice.“ I stalo se, jak zlosynové řekli! – Pochytivše dědice, ven z vinice ho vlekli,
A nic nedbajíce na stav, na leta, Syna páně zprovodili ze světa! Nuže rcete již po smyslu mi svém, Pán co učiní as vinařům těm,
Kdyžto s mocí svou přijde na zlosyny, A jich krvavé vážiť bude činy? Pán je mocí hněvu svého schvátí, A zlosynům hlavy mečem sklátí;
Vinici pak vinařům dá jiným, Věrným, spravedlivým, řádným, činným, Kteří odváděti budou jemu Užitky vždy k času příhodnému.
Cookies on Poetry Cove