Učeníci moji, vyť jste světlem světa,
Jež paprsky pravdy na vše strany metá,
Metati má, lidem všechněch končin k blahu
Osvěcujíc, ukazujíc jistou drahu.
I kde je kdo, jenž chtě v domě světlo míti,
Svíci si zanítí,
A rozžžatou svíci tuto staví
Pode kbelec tmavý?
Ne pod kbelec leč na svícen staví svíci
Člověk, ve svém domě světlo míti žádající.
I já chci v mém domě, v šírém světě,
V každém srdci míti pravdy světlo,
Aby nebeské té na osvětě
Blahem lásky blaho lidstva květlo.
A tu pravdu blahoplodnou, pravdu svoji
Dal jsem poznati vám, učeníci moji;
Touto pravdou, již ode mne znáte,
Světlem světa po věk býti máte.
A to světlo, zanícené láskou mojí,
Na oslavu Otci, lidem ku pokoji,
Na vysoký svícen stavím,
By je, ano jasně, krásně svítí,
Všude, v šíři, v dáli bylo zříti.
Vám pak velím to a pravím:
„Tak svěť vaše světlo před tváří všech lidí,
Nechať vaše skutky dobré všickni vidí,
A vidouce na vás pravdy obraz pravý
V celém jejím půvabu a kráse,
Nechať přilnou ku pravdě a spáse,
Nebeského Otce skutky svými slaví!“