Byl král a ten, stroje svatbu svému synu, Hostí mnoho sezval hlučnou na hostinu. Když pak žádoucí té svatby přiblížil se den, A vše bylo uchystáno, kvas byl připraven,
Tehdy král dí sluhům: „Na vše strany jděte, A pozvaným mojim tato slova rcete: Svatební již připraven je kvas, Pojďte na hody – král na ně volá vás!“
I šli služebníci, jakž jim rozkaz dán; Řekli, kde co komu měli díti: Pozvaní však nechtěli přijíti. – Zvěděv pak to, zarmoutil se pán.
Ale jiné ještě sluhy poslal k hostům král, Jež byl na svatební hody syna svého zval. A tak sluhům velel: „Jděte A pozvaným rcete:
Aj, já připravil již oběd svůj; Krmný dobytek je zbit a jaří voli, Vše jest hotovo: nuž přijďte, komu koli Milý jsem já, komu milý syn je můj!“
I šli sluzi volat hostí na svatební kvas: Ale s nepořízenou se navrátili zas. Jeden z pozvaných jim děl: „Já koupil ves,
A třeba jest mi shlédnouti ji dnes; Hleď, by král mne omluvena měl!“ Druhý zas, Nechtě jíti na svatební kvas,
Tak se vymlouval: „Patero mám spřežení volů koupených, Třeba mi dnes jíti, bych dobře zkusil jich: Nechť mne vymluvena má již král!“
A jiní nad to královy posly zjímali, Je na potupu, na posměch mrzce vydali, Ano, lidé zlotřilí, Posléze je – ubili!
Uslyšev to král, Velice se rozhněval; Vojska svoje vyslal, zhubil vrahy ty, Město jejich spálil, sídlo holoty.
Tehdy služebníkům vece král: „Svatba má jest sice hotova, Ti však, jež jsem na ni zval, Nebyli jsou hodni stolu králova.
Protož na rozcestí vyjděte, A kde koho najdete, Na mou svatbu pozvete!“– I šli sluzi na rozcestí mezi ploty,
A chudáky, živící se od žebroty, Hluché, nevidomé, Kulhavé i chromé, Dobré i zlé zhromáždili na hostinu,
Na tu svatbu, již král strojil svému synu. A když naplněno bylo večeřadlo Hodovníky, vešel i král mezi ně K hlučné hostině.
I hle, an tu na ně hledí, Do oka mu padlo, Že zde člověk sedí, Který v svatební se roucho neoblekl.
Uzřev to král, jemu řekl: „Kterak vešel jsi sem, příteli? Kam se šaty svatební ti poděly, Jimiž i tvé tělo
Přioděno býti mělo?“ Nevěda, co by tu říci směl, Hodovník ten oněměl. Tehdy služebníkům svým král káže prudce:
„Svažte jemu nohy, svažte ruce, Vezměte ho, Vrhněte ho Do temností zevniterných na záhubu:
Tamť pláč bude a skřípení zubů!“ Na svatbu a na hody ty požehnané, Do své Církve svaté i mne pozvals, Pane! Tvojí pravdy chléb a milosti Tvé manna
Za pokrm mé duši rukou Tvou tu dána, A předrahým vínem, vzácnou krví Tvojí, Dobroty vší slastmi srdce mé se pojí. A má duše bídná Tvojí lásky šatem,
Na hody ty oblečena při křtu svatém. Nuže, dej a pomáhej mi, věčný Pane, Ať Tvou láskou svatou srdce mé vždy plane, A já za Tvým stolem ve svatebním šatě
Z milosti a pravdy Tvojí žiji svatě, A po smrti smím v Tvém nebi patřiť na Tě.
Cookies on Poetry Cove