Kdo z vás, dojda ku příteli o půlnoci,
Darmo bude prosiť jej, kdy toho třeba:
„Příteli můj drahý, přispěj ku pomoci
A zapůjč mně mile tři bochánky chleba!
Nebo přítel davný, milovaný
Právě z daleké mi došel strany,
A dnes u mne ničehož nic není,
Co bych předložil mu k občerstvení.
Pomoz tedy ty mi
Chleby žádoucími!“
A byť soused onen v první době,
Vytržen byv ze sna, zamrzel se v sobě,
I řek’ nevlídnými slovy
Prosícímu sousedovi:
„Nečiniž mi také nevole té noci!
Dvéře zavřeny jsou, a svých dětí
Nesmím, nechci ze sna buráceti;
Nemohu vstáť – tobě přispět ku pomoci.“
Byť by takto soused mluvil k sousedovi,
Odbyti jej chtěje nevlídnými slovy,
Zůstane-li prositel, na dvéře tluka,
Prositi-li neustane:
Oč, že soused posléz předce vstane,
Dveře otevře, a štědrá podá ruka,
Čehož prosícímu třeba:
Tři bochánky chleba. –
Podá mu je, možná, ne že přítelem se cítí,
Ale že již chce se nezbedného prositele zbýti.
A proto i slyšte,
I do srdcí si pište,
Co tu sám
Pravím vám:
„Proste, a vám bude dáno,
Hledejte a naleznete;
Čeho si přejete,
Od Boha vám bude přáno;
Tlucte vždy a všude:
A vám otevřeno bude!“