Hle, rozsevač vyšel s výše do údolí, A sil dobré símě na své šíré roli. Símě dobré – zlatozrná to pšenice – Na vše strany padalo mu ze pravice.
Jedno padlo vedlé cesty udupané, Druhé na skalisko, prstí posypané, Jiné mezi trní padlo rozsochaté, Jiné zas do země dobré a bohaté.
„Kam se dělo dobré zrní, které padlo V cestu, jíž se dosud netklo žádné rádlo?“ „To se nohou chodcův na prach ušlapalo, Neb je ptactvo žravé chtivě sezobalo.“
„Kam se dělo zrní, jež na skálu padlo?“ – „Ach, to vzešlo jenom, aby zase zvadlo!“ „Kam se dělo požehnané Boží zrní, Ježto padlo mezi rozsochaté trní?“
„Mezi trním vzešlo zrní, trní ale Udusilo oseníčko vymetalé.“ – Bolestí se rozsevači srdce hnulo, Ano tolik semene mu pohynulo;
Ale radosť živá čilou duší hýbe, Ana vidí v zemi dobré, bohulibé Jak se zrní vzešlé, zrostlé zlatem šatí A užitkem sterým rozsevači platí.
Ó pověz a vylož, dobrý rozsevači, Co to vše a co každé slovo značí? – A rozsevač sešlý s nebe, přelaskavý, Otevřev svá ústa, mile takto praví:
„Símě s nebe snesené to – Boží slovo, Jež má láska seje v srdce člověkovo, Aby, pojavši je živou, silnou věrou, Snoubilo se navždy s věčné lásky dcerou,
A ovocem ctností vděčilo se Bohu Za dar milostí a lásku Jeho mnohú. Cestou tvrdou, udupanou – srdce jesti Zaujaté šalbou, tvrdé od neřestí,
Nad nímž ptactvo černé – zlého ducha tlupy– Číhajíce na lup, divoce se kupí, Aby, jak by na to srdce z mojí síje Zrnko pravdy padlo, dravci schvátili je.
A to srdce skále podobá se plané, Na povrchu prstí jenom posypané, Které slovo pravdy, jež má láska skytá, Pokavad je slyší, s čilou chutí chytá,
Ale věří jenom potud, pokud není Vzdorovat mu zlého ducha pokušení; A jak pokušitel žáry na ně vrhá, Od pravdy upouští, mé se víry trhá,
A do hříchu klesá, žárem jeho vadne, Nevydavši na žeň klasu, seschne – padne. A to srdce bujnému se rovná trní, Dusícímu seté láskou mojí zrní,
Jež oseté pravdy zrnem, po mé řeči, Nechce marných v světě odříci se péčí, Ale hledá zboží, po rozkoších baží, Víc se o svět, než o lásku Boží snaží.
Rozkoše ty, světská čest a zemské zboží Ach, to rozsochaté trní, bujné hloží, Které v srdci rostouc, nedá zniknout klasu, Jenž měl z oseníčka dozrát po mém hlasu;
Přílišná pak o marné ty věci starost, Dusí v duši blahou lásky k Bohu jarost, A tak srdce také nevděčí se Bohu Ctností ovocem za lásku jeho mnohú.
Za to ale zemi dobré podobá se Srdce, jež se kochá v pravdy mojí hlase, Láskou mojí seté zrno – slovo Boží Cení nade všecky poklady a zboží,
A neřestí prosté touží, víc a více K nebesům by plála jeho lásky svíce. Takéť srdce dobrou, bohatou je prstí, Na něm símě dobré, padajíc z mé hrsti,
Daří se až milo – dává svými časy Hojnou, bohatou žeň dozralými klasy, Klasy sterých ctností na oslavu Bohu – Díkem za milost a lásku Jeho mnohú!“
Ó ty rozsévači, došlý s nebes hůry Na doliny zemské, našich srdcí zvůry, Ty, jenž rukou lásky seješ Boží slovo Na oblahu věčnou v srdce člověkovo,
Dej, ať srdce mé se rolí dobrou stane, Nejsouc rovné ani cestě udupané, Ni skalisku, pokrytému prstí lichou, Ani trní rozrostlému světa pýchou:
Srdce mé buď rolí dobrou, požehnanou, A tak na něm zlaté klasy pravdy vstanou, Vstanou díkem za Tvé lásky věčné snahu, Otci na čest: – sobě – lidstvu na oblahu!
Cookies on Poetry Cove