Na soud Syn člověka, král to věčné slávy, Přijde ve vší slávě s angelů svých davy, A na trůně velebnosti svojí sedne; Vůkol stane lidstva množství nepřehledné.
A král slávy, zasedaje na soud s angely, Lidstvo shromážděné na různo si rozdělí, Jako pastýř od oveček odděluje kozly: – Na pravici dobří budou – na levici, kdo zlý.
Po té kyne král těm, kdož jsou na pravici: „Pojďte, požehnaní Otce mého služebníci, Pojďte již, mzdu nechať slušnou vezmete, A královstvím slávy mojí vládněte,
Jež vám na všech věkův příštích leta, Připraveno od ustanovení světa! – Nebo, když jsem lačněl, přebývaje na zemi: Aj, vy krmě, chleba k jídlu podali jste mi. –
Žíznil jsem i práhnul, schvácen od nehody: A vy k pití dali jste mi čerstvé vody. Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě: Vy jste pod střechu svou mile přijali mě.
Já byl nahý: vy jste oděli mne šaty. Nemocen jsem byl a sklíčen na svém loži: A vy navštívili jste mne s láskou Boží. V žaláři jsem seděl, od zlostníků jatý:
A vy ke mně s potěchou jste přicházeli, Pro mne potupenu býť se nestyděli.“ Tehdy řeknou k nebes králi spravedliví: „Ach, kdy, Pane náš a králi milostivý,
Lačného a žíznivého jsme Tě zřeli, Bychom krmě, nápoje ti podať směli? Aneb kdy jsme hostě vídávali Tebe: Bychom byli hostiť mohli Tě u sebe?
Kdys byl nahý, bychom oděli Tě šaty? Kdys byl nemocen, kdys v žaláři byl jatý: Bychom byli v žalostivé také době S potěchou a láskou směli přijíť k Tobě?“
Odpovídaje král řekne lásky slovy: „Amen, vám již pravím A na jisto stavím: Cožkoli jste učinili chudákovi,
Nejmenšímu z těchto mojich bratří, Mně jste zděli: a vám za to nebe patří!“– Potom král dí k těm, kdož budou na levici: „Jděte ode mne již pravdy věčné protivníci!
Ode mne preč v oheň věčný, zlořečenci, jděte, Připravený ďáblu a družině kleté! – Neb jsem lačněl, přebývaje na té zemi: A vy krmě, chleba nepodali jste mi.
Žíznil jsem a práhnul, schvácen od nehody: A vy neposkytli jste mi čerstvé vody. Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě: A vy pod střechu svou jste nepřijali mě.
Já byl nah a neoděli jste mne šaty. Já byl nemocen a ve žaláři jatý: Ale vy mne – na důkaz své lásky čisté, Chorého a vězně nenavštívili jste.
Tehdy odpovědí králi nešťastníci, Třesoucí se hrůzou – žalem vzlykající: „A kdy, Pane, viděli jsme za života, Že by trápily tě žízeň a lačnota;
Že bys hostem byl a nahým, vězněm, chorým: A my nesloužili tobě krokem skorým?“ Na to král jim řekne hněvu slovy: „Amen, vám již pravím,
A na jisto stavím: Co jste zdráhali se činiť chudákovi, Nejmenšímu z ubohých těch mojich bratří, Mně jste odepřeli: – zač vám peklo patří!“
A tak půjdou tito věčných útrap do žaláře, Spravedliví ale ku patření Boží tváře, Života kde věčného se blahá leskne záře.
Cookies on Poetry Cove