Očinka dvě jasnoučka mám,
Točí se rychle sem i tam;
Vidí vše: kvítí, strom i les,
I nad hlavou modrou báň nebes.
A to můj milý Pán Bůh mi dal;
Jehoť jest vše, co zřím: šíř i dál.
Též ouška dvě malounká zde,
Abych vše dobré uposlech’,
Jak slyším hlas matinky mé;
„Synáčku můj! toho mi nech!“ –
Když dí tatínek: „Pojď honem,
Milé mé dítě! ke mně sem.“
Mám ústa, též hubičku mám,
A jich na dobré užívám:
Po moc věcech umím se ptáti,
Umím zpívat, umím se smáti,
Umím, co myslím, říci, k Bohu
Umím se modlit, – to vše mohu.
Ručičky mám, ručinky dvě;
Pravá je ta, levička tato je.
Po prstech pěti na nich mám.
Teď jimi ještě pohrávám,
Jak vzrostu, víc se naučím,
Hned k práci pak se přitočím.
Nožičky mám, ty znají stát,
A k otci, k matce utíkat.
Během, skokem-li nechodí,
Jak bych to rád, nic neškodí.
Však povyrostu: potom pak
Běhávat budou jednou tak.
Srdéčko v prsou mých mi hrá:
I ač malé, radost již zná,
Tatínka, maminku rádo má.
Odkad je mám, kdo as to zná?
Milý Pán Bůh vše dal mi sám;
Srdéčko, lásku, vše, co mám.