Co pak s tebou počít si, metlo, mám?
Ach jak umíš boleti, dobře znám.
Jen tak se nehněvala na mne dnes,
Že k tvému to lepšímu, dítko, věz.
Vím, než bolí to, i kdy to neškodí,
Jdi mi, metličko škaredá, k šípku jdi!
Na metlu dítko mrzutě hledělo,
„Kterak jí přec asi pozbudu?“ myslelo.
I dalo na slovo maminky rozmilé,
A vždycky bývalo laskavé, zdvořilé:
Metla za obrazem brzo se ztratila,
Myslím, že maminka sama ji spálila.