Člověk, otec bohatý, dva syny měl, A nad nima přísně s moudrou láskou bděl. Mladší pak tu kázeň sobě znechutiv, A chtě jedno po své chuti býti živ,
Otci vece, hrdě ukazuje na leta: „Otče, dej mi podíl, a já půjdu do světa!“ Otec dobrý synu podíl jeho dal, A syn v šírou dáli do světa se bral;
I jda, zašel do daleké krajiny, A tam tovaryšům hlučné stroje hostiny, Hýřil, mrhal statek, až vše na celo, Což měl, utraceno jest a zmizelo.
Tehdy v oné zemi velký stal se hlad, A ochudlec, nouzí dohnán, ač nerad, Musil u cizince do služby se dát. Měštěnín ten, útrpnosti nemaje
Sluhu nešťastného zaslal do kraje, Aby na polích mu jeho vepře pás’. – Že však neúroda byla i zlý čas, Pasák i na službě nectné hlady mřel,
Tak že mláta krmným vepřům záviděl, Přeje aspoň tak se najísť do syta, Čehož nedopouštěl bohatý pán – necita. A v té trudné době
Pobloudilec přišed k sobě, Vece, zalkav hluboce: „Ach, jak mnozí nájemníci u otce Hojnosť mají chleba
I všeho, co třeba! – A já tady Mru, nastojte, hlady! – – Ach, ubohý kam se díti,
Co si mám počíti? – – Ale vím, Co zde učiním! – – Vstana, půjdu k otci svému,
Vyznám svoji vinu, A skroušeně řeknu jemu: „Otče, odpusť synu! Já jsem zhřešil proti nebi, proti Bohu,
Ach, já zhřešil před tebou! – Znaje vinu svou, Nejsem hoden, aniž smím a mohu Synem tvojím slouti;
Ale do počtu jen služebníků, Jako jednoho svých nájemníků Račiž mne přijmouti!“ – Na to nešťastný syn rychle vstal,
K otci svému zpět se bral. A když byl ještě opodál: Otec uzřev jej, hned se nad ním slitoval. Jsa milosrdenstvím hnut,
Všechen láskou proniknut, Vyběhl mu vstříc, Na šíji mu pad’ A jej v líc
Jal se celovat. – Tu syn otci laskavému, Vyznávaje svoji vinu, Vece jemu:
„Otče, odpusť synu! Otče, já jsem zhřešil proti nebi, proti Bohu – Nejsem hoden, aniž smím a mohu Slouti synem tvým...“
Ale otec káže služebníkům svým: „V hodině té blahé Přineste sem roucho drahé, A jím syna mi odějte,
Prsten na ruku mu dejte, Obuv obujte mu na nohy! Přivedouce, zabijete tučné tele, A na hody upravíte se vesele:
Nebo tento můj syn ubohý Byl mi umřel, ale zase ožil; Byl mi ztracen, a já toho dožil, Že mi nalezen jest znova.“
I stalo se vše dle páně slova. Hody připraveny jsou a nastal kvas, I hluk počal rozléhati se a jas. Leč v týž právě čas
Na poli syn starší byl; A jda, když k domovu se přiblížil, Uslyšel-tě zdaleka Veselý hluk, an z domu vyniká.
Tu jednoho ze sluh povolal, A co by to bylo, se ho ptal. Sluha tento pak mu řek’: „Aj, tvůj bratr domů přišel!
Otec tvůj, náš pán, vstříc jemu vyšel, A tak návrat tento jest mu vděk, Že zabiti tele dal, A ustrojil kvas,
Aby veškeren dům s ním se radoval: Zdráv že syn tu ztracený je zas.“ Uslyšev to mladý pán, Velice jest rozhněván.
A již ani domů nechtěl jíti. Otec ale o hněvu se dozvěděv, A u sebe oba syny chtěje míti, Vyšel ven a zjevný hněv
Slovem otcovským chtěl ukojiti. Syn však, neuměje se přemoci, Takto odpověděl otci: „Aj, já tolik let již tobě věrně sloužím,
Já se nikdy neprotivil vůli tvojí, Leč vždy vedle ní se zachovati toužím: A tys nikdy nedal kozelce mi, Abych s tovaryši svými všemi
Poveselil se dle chuti svojí. Ale když syn tento přišel zas, Jenž tvůj statek nectně promrhal, Tys mu tele tučné zabiť dal
A veselý upravil jsi kvas.“ Tehdy dobrý otec vece: „Synu, považ přece S myslí bratrskou a jemnou,
Ty žes vždycky se mnou, A vše věci mé Že jsou tvé. Ale s utěšenou duší
Veseliť a radovať se sluší, Že tento bratr tvůj A tolikéž syn můj, Jenž byl umřel, zase ožil nám,
A zahynuv, našel se a vrátil sám!“
Cookies on Poetry Cove