Člověku se bohatému pole
Hojnou obrodilo úrodou,
Tak že nezbývalo ve stodole
Místa na žeň bohatou.
Tehdy boháč myslel sám u sebe:
„Co si mám počíti,
Kam s tou úrodou se díti,
Již mi přálo nebe?“ –
Konečně si řekl: „Vím,
Co učiním!
Pobořím své stodoly,
Vzdělám pak si věčších znovu,
A co úrody jest na poli,
Všecko zboží, jež svým zovu,
Shromáždím v ty nové stodoly.
Po té řeknu utěšené duši svojí:
Hle, ty statky stačí po mnohá ti leta
Na rozkoše rozmanité toho světa;
Nuže, odpočívej, hov si v pokoji,
Jez a pij a dobré mysli buď,
A svou rozkošemi opájej si hruď!“
K boháči však řekl Bůh:
„Blázne, této noci požádá se
I odejde od tebe tvůj duch.
A cos, neprohlédaje nic k spáse,
Připravoval jedno sobě,
Nedbaje tím krmiť chudé,
V krátké době
Čí to bude?
Všecko, což svým zoveš, mine
A tvá duše – zhyne!“
Boháči se tomu podobá
Každá lidská osoba,
Ježto poklady si zemské shromažďuje,
Bohatou však v Bohu býti nepečuje.