Muži dva kdys modliti se chtěli,
A touž dobou do svatyně spěli.
Jeden farisej byl, hrdý pán,
Druhý – pohrdaný publikán.
Farisej ten, hrdě stoje,
Uvažoval činy svoje,
A tak sám se modlil v sobě:
„Bože, díky vzdávám tobě,
Že nejsem jak lidé jiní,
Jenž hřích páší a zle činí;
Jak ti dráči, násilníci,
Škůdci a cizoložníci,
Aneb jak i tam ten publikán. –
Držím vždy na kázeň řádnú,
Postím se dvakráte do téhodne,
A desátky dávám hodné
Ze všech věcí, jimiž vládnu.“ –
Publikán pak povzdálečí stoje,
Očí k nebi pozdvihnouť se boje,
Jedno bil se v prsy svoje
A modlil se skroušenými slovy:
„Ó Bože, buď milostiv mně hříšníkovi!“
Již ale řku vám
A na jisto dokládám:
„Od Boha, od Hospodina
Publikánu odpuštěna jestiť vina.
Farisej však v drzé své hrdosti
Z chrámu navrátil se bez milosti.
Neb ponížen bude, kdož se povyšuje,
A povýšen bude, kdož se ponižuje.“