Šimon farisej když u sebe kdys hostil Pána,
Přišla žena, jíž od Pána milosť dána,
Že procitla z hříchů svých a světa zlostí.
A ta žena, ani na to hledí hosti,
Padši na zem, jak jí láska v duši káže,
Mistru nohy slzou kropí, mastí maže,
A pak vlasy hlavy svojí vytírá je.
Pán to vida, cítě – žehná ženě tiše.
Ale příčí se to farisejské pýše,
A ta pýcha ženě té i Mistru laje.
Leč Pán řečí takých v duši naslouchaje
K Šimonovi hostiteli takto děl:
„Dlužníky dva měl
Jistý věřitel;
Pět set peněz u prvního vážil dluh,
Padesáte dlužen pak byl druh:
Pán však odpustil vše oběma.
Nuže, pověz, který asi z těchto dvou
Za tu lásku, za štědrotu velikou
K dobrodinci lásky více má? –
Který z nich
Za dnů svých
Víc jej bude ctít a milovat?“
Na to Šimon fariseus řek’:
„Mám já za to, ten že snad,
Jemuž více odpuštěno,
Pána více bude ctít a milovat.“
A Pán Šimonovi vece: „Měhoděk,
Právěť tebou usouzeno! –
A tak každý již
Pozoruj a slyš!
Kdo to ví a cítí, že mu Bůh
Mnohou vinu odpustil a těžký dluh,
Blahem oplývaje z daru toho,
Jako tato žena,
S Hospodinem usmířená,
Boha svého miluje též mnoho.“