Každý, kdož přichází ke mně, Kdož mé slovo slyší a dle něho Řídí kroky, činy za života svého, Kdož, jak můj to zákon velí,
Po svůj život celý Boha nade všecko miluje, Pro Bůh lásku lidem věnuje – Bratru, druhu, nepříteli –
O všeblaho věrně pečuje; Kdo vždy hledí zapírati sebe, Kříž svůj za mnou umí nésti A sám sebe chráně od neřesti,
V čistém srdci má mír mého nebe, Kdož, jak vinná hrozny nese ratolest, Hledí vždy den po dni a rok po roce Blahoplodných ctností ovoce
A všech skutkův dobrých plody nést: Člověk taký vyznavač a sluha můj: – Věz to každý a u sebe považuj! – Vedle věčné pravdy výroků
Podoben jest člověku, Který, chtěje vystavěti sobě dům, Příkopy a rovy k základům V skále hluboko si vytesal,
A zdi na základech pevných zbudoval. A když ztrhla povodeň se divoká, Řeka proudem na dům ten se obořila, Rozlícených živlů síla veliká
Na základech pevných jen se roztříštila; I ač řeka vysoko se dmula, Domem nijak nepohnula. A dům ostál ten,
Nebo na skále byl založen. Ale slyš to každý též a pozoruj: Kdo jda za mnou, posluchač jest sice můj, Leč nečiní s myslí čistou, srdcem vřelým,
Co mu radím, co mu velím: Vedle věčných pravdy výroků Podoben jest člověku, Na moudrou jenž nedbaje nic radu,
Dům si stavěl v sypké zemi bez základů. Když se řeka zdmula A se obořila na ten dům, Hned jím hnula,
A ten dům sesul se v rum. Staviteli po tom bylo hořce lkát, Nebo veliký byl domu jeho pád.
Cookies on Poetry Cove