Člověk hospodář kdys vyšel za dennice Dělníky najímat k sobě do vinice. Našed dělníky, o peníz a mzdu denní Umluvil se, a je bez prodlení
Poslal všecky na vinici svoji. A když vyšel pozděj při hodině třetí, Uzřev jiné dělníky tu, ani stojí, Vece k nim: „Aj, nesluší vám zaháleti,
Nuže, i vy jděte na vinici moji; A za mzdu vám, Což spravedlivého bude, dám!“ I šli dělníci dle páně slova.
Hospodář pak na to vyšel znova Při hodině šesté, při deváté, A též dělníky, do díla nenajaté, Najal si a poslal na vinici svoji.
Posléze když jedenáctá docházela, Vyšed, lidi našel, ani darmo stojí. I promluvil k ním tato slova vřelá: „Co se hříchu nebojíte,
Že den celý zaháleti smíte?“ „Ach, stojíme tu, ač nám toho žal,“ Řkou mu krotkou řečí Ubozí ti zahaleči: –
„Že nás dosud nikdo nenajal.“ „Nuže,“ hospodář dí, „dělati-li chcete, I vy na vinici moji rychle jděte, A já za mzdu vám,
Což spravedlivého bude, dám.“ U večer pak pán šafáři vece sám: „Dělníky vše zavolej, Mzdu jim náležitou dej,
Počna při posledních Po penízi vyplať až do předních!“ A tak přišli sobě pro výplatu Nejprv ti, kdož byli v pilném chvatu
Jenom od hodiny jedenácté pracovali;– A ti každý po penízi vzali. Posléz přišli první, doufajíce, Ze štědrých že rukou vezmou více.
Ale i ti přední Nevzali leč po poníží jak poslední. A když byli mzdu svou umluvenou vzali, Proti hospodáři reptati se jali:
„Aj poslední tito přišli před večerem, I ač hodinu jen jednu pracovali, Předce za mzdu právě tolik nyní vzali, Co my z rukou správce tvého bérem.
A žes nařídil to sám: Rovné učinil’s je nám, Kteřížto jsme po den celý Nesouc břímě práce, horkem utrpěli!“
Hospodář to slyše, Vece jednomu z nich důstojně a tiše: „Příteli! však nečiním já křivdy tobě. Vzpomeniž pak sobě,
Zdali na den z peníze jsi se mnou nesmluvil? Či chceš, abych tobě kvůli méně dobrý byl? Což jest tvého, vezmi sobě, A jdi, kam se zdá ti!
Já pak chci též poslednímu dáti Tolik jako tobě. – Aneb zdali činit nesluší mi, Jak chci vládnouť s věcmi svými?
Či zášť má býť v oku tvém, Já že dobrý jsem? – Nuže, jdi a věda již, co u mne platí: Uč se lépe – milovati!“
A prvními takto poslední se stanou, Jichžto srdce čistá láskou planou, A posledními zas první budou, Zůstavivše duši v lásce chudou;
Nebo povolaných jestiť mnoho: Vyvolených – málo z množství toho! –
Cookies on Poetry Cove