Byltě člověk jeden, pán to bohatý, Který obláčel se v kmenty, šarlaty, A vždy veselými druhy otočen, Skvostně hodovával, hýřil každý den.
Byl též jeden žebrák, Lazar přezděný, Na celinkém těle vředy zhyzděný; U bohatcových ten Lazar leže vrat, Žádal nasytiť se, zahnati svůj hlad
Drobty, se stolův jež na zem padaly – A psi přicházejíce mu rány lízali. Stalo se, že umřel žebrák ten I jest od andělův donešen
V lůno Abrahámovo a v rajský stan. – Boháč umřev též, jest v pekle pochován. A když kvíle v mukách pekel strašlivých, Nešťastný ten boháč pozdvih’ očí svých,
V jasné dáli Abraháma uviděl, U něhožto nyní Lazar v lůně dlel. Tehdy zalkal boháč s pokřikem: „Abraháme, otče můj!
Nade mnou se ulituj A Lazara pošli sem: Nechať u vodě V libé lahodě
Omočí jen konec prstu svého, A ovlaží žáhu mého Jazyka již zpraženého; Nebo v plamenů těch hrůze
Mučím já se tuze!“ Abrahám pak řekl: „Synu, Rozpomeň se na svou vinu! Pomni, že jsi ve svém životě
Jedno dobré věci bral A rozkoší požíval. – Lazar, maje se zle, v nuzotě Kříž svůj mile na se vzal:
Za to ten se nyní těší svými činy, A ty mučíš se, ach, za své těžké viny! Nade všecko ale nelze mi Pomoci ti ve strašlivém podzemí:
Velikáť jest propast mezi námi Na vysostech a tam mezi vámi; Odsud nikdo nemůž’ přijít k vám, – Od vás nikdo k našim výšinám.“
A bohatec dí opět: „Prosím tedy, otče, tebe, Lazara by poslal s nebe Na pozemský svět!
Mámť já ještě bratří pět V domě otce svého; Nechť jim Lazar jasnou řečí O mém smutném konci svědčí,
Aby, odřeknouc se žití zlého, Nepřišli do jista V strašlivých muk těchto místa!“ Odpověděl pak mu Abrahám:
„Ale bratří tvoji tam Mojžíše a proroky své mají: Těchto nechať poslouchají!“ Na to boháč ještě děl:
„Ne tak, otče Abraháme! Člověk člověkem se lehko klame; Kdy by ale z mrtvých někdo šel A jim, co je čeká, pověděl:
Bez meškání Dali by se na pokání.“ Abrahám však vece mu: „Kdož Mojžíše, kdož proroky mají,
A jich nic neposlouchají, Byť pak někdo z mrtvých vstal A jim pravdu živou zvěstoval, Neuvěří žádnému.“
Cookies on Poetry Cove