Již strašná půlnoc burácí –
Co na věži se potácí?
A upně skřehotá,
Až srdce drkotá?
Kdos mysli, ducha mužného,
Běž, zpytuj, co tak hrozného
Tam v díře holotá.
Poď Besto! rychle klusejme,
A kdo to? pilně zvídejme.
Ha! z blbých nebuď sket,
Ať nepromlouvá svět:
Žes ty tak babský hrdina,
Jak dvanáctá zní hodina,
A den se vrací zpět.
Již šumí zblízka stěžeje,
Již černé praští veřeje,
Již fičí větrové
Skrz kříže hrobové;
Kdo skuhrá tamto se věže,
A semtam hází otěže,
Snad nepokojní duchové?
Br! hrůza, mráz jde po těle!
Co jdeme jaksi nesměle?
I dodejme si chuť:
Já tebe, ty mne nuť!
Se báti, totě pověra;
To dělá jenom chuděra.
Jen poďme, buď jak buď.
Již vůkol černá temnota,
A bezdušlivá pustota,
Jen vzhůru, vzhůru jen!
Co vidím, je to sen?
K té straně, co je kostnice,
Co hemží se tak velice?
Teď s mužností jen ven!
Kdo? jenž tu nedá pokoje?
Mluv, ať je tady bez boje!
Ha, kdo to? – Stínové,
Jež činí zvonové;
A sova z díry holotá;
Tak mysl v strachu drkotá,
My staří troupové!