Řekni pak mi děvčinko!
Proč jsem se tě styděl?
Jak jsem tebe onehdy
Blíže sebe viděl.
Tváři se mi zarděly,
Všecka síla klesla;
Stál jsem jako na moři
Plavitel bez vesla.
Nemohl jsem promluvit
K tobě ani slova,
Chtě se na tě ohlédnout
Zahořel jsem znova.
Chtěl jsem ti se zalíbit,
Bys mne ráda měla,
Ale k mému neštěstí
Usta oněměla.
Co jsem tebe uviděl,
Od onoho času
Míjím všecko veselí,
Míjím všecku chasu.
Jenom vnitřní bolest mě
Srdce pořád souží,
Které po tvé utěše
Ustavičně touží.
Pojď mne milá potěšit,
Potěš ztrápeného,
Neb jsi sama původem
Toho želu mého.
Tebou jenom srdéčko
Vroucí zase zžije;
Nebo tobě spanilá
Děvuško! jen bije.