Hořké slze z očí plynou;
Všecky radosti mne minou.
Když můj duch si rozjímá,
Že zde žádné radování:
Nenalézá setrvání,
Žalostnost mě pojímá;
Jako šípka, jako hlas
Letí, mine vrtký čas.
Člověk v větru zámky staví;
Vždy se nadějí tou baví,
Že mu líp se poděje;
Dřív než na ni slunce svítí,
Již již přebolestně cítí,
Jak ho svedla naděje;
Čím se v mysli těšíme,
Toho často želíme.
Komu včera věnce vili,
Jehož zdraví všudy pili,
Toho jala krutá lest;
Komu třpytěly se tváři
Jako oblesk zorní záři,
Zhas’, kdež jeho krása jest?
Stkvělou lící zardělost
Potáhla teď zmrtvělost.
Líbezně se nebe směje,
Větřík lichotivo věje,
Celý svět se raduje:
Vichřice v tom rozlobená
Mračna ohněm obtížená
V sivý chůmáč shrnuje;
Blesky křížem létají,
Hromy hrozně řechtají.
Osení se bujně vlní,
Kvítí blahem srdce plní,
Hrdě čnějí hájové:
Zůřivá v tom voda supá,
Všecku okrasu tu zdupá;
Jenom smutní zbytkové,
Jenž z té pousty hledějí,
Tuto zkázu jevějí.
Však proč zaklínati změny?
Tyť i mají zvláštní ceny,
Moudře uřídil je Pán;
Kdo ty stezky vyšetřuje,
Jimiž Bůh vše stanovuje,
Tomu je klíč mocný dán,
Aby v chrámě moudrosti
Shledal jejich vzácnosti.