Ty drahá chvíle minulé mladosti,
Kde tvůj klín tvoří nevinné radosti?
Kam nestálého věku hnulo žídlo
Tvé rychlé křídlo?
Když ukonoušen na lůně matinky,
O ni své outlé opial jsem ručinky,
A ona k ňádrům svého milka zvedla,
Mile naň zhlédla.
Neznaje lidské lsti a nevěrnosti
Čil jsem svůj život v nekalné blahosti,
Neznaje záští, přeplzké zloty,
Líčené psoty.
Tenkráte směle mohl jsem každému
Důvěřovat se, třebas i zrádnému,
Nevěda, jak se rozumný tvor sníží
Pod hřícha tíží.