Dívky! jenž jste lítostné, Dobré srdce máte; Osud lásky žalostné Potud málo znáte:
Slyšte, co chci zpívati, Mohlybyste pykati, Když se lásce vzdáte. Tam, kde blíže Lipnice
Pustý Vorlík*) stojí, Bydlela kdys děvčice, Již ji nebe kojí; Rodu byla sprostého,
Vzhledu ale sličného, Co nás láskou pojí. Miloslav, pán na hradě V mládeneckém stavu,
Zře ji jednou na sadě, Má jí plnou hlavu; Bez ní nemá pokoje, Pro ni by táh’ do boje,
Do krutého davu. Byltě v prvním rozkvětu, Plný ještě síly, Nemoh’ lásky předmětu
Odporovat chvíli; Jí jen drze slibuje, Že jí věrně miluje; Že je Zeman, ví-li?
Krásná jako růžinka Májového času Byla tato děvčinka, Všecku vábíc chasu.
Jako anjel hezounká, V tváři co sníh bělounká, Příjemného hlasu. Podlé velké studnice
Zhlíd’ ji z jara státi, Spíšiv k milé děvčičce, Počal se ji ptáti: „Děvče! božské, milené,
Čáko duše ztrápené, Chtěla-bys mně přáti?“ Oči studem sklopila, Rděly se jí tváře;
Tím se mu víc líbila Jako zorní záře, Čím víc ona zbraňuje, Tím víc k lásce zbuzuje,
K sobě vábí lháře. Takéť ona cítila Křehkého jsouc těla, Že ji mocně ranila
Amorova střela, Ráda v žasném objetí Milosti se posvětí, Když jen milka měla.
Bleskem slávy šálena, Jenž jí mozkem vrtí, Holka k světu zrozená Neviny květ smrtí.
Tone v moři blahosti, Neví, že tím v rychlosti Poupě štěstí drtí. Často příliš doufáme,
Nepomníce na to, Že jen v letu lapáme Bublinkové zlato; Dříve než se nadějem,
V žalostnost se podějem, Nestojí to za to. – Zazněl hlahol pověsti Vůkol, v šíři, v dáli:
Kdoby se chtěl vynesti Na peruti chvály; Aby mužně bojoval, Nepříteli vzdoroval,
Jenž se rouhal králi. Vznikne v mladém rekovi Nezkušená touha, Chce se rovnat Žižkovi:
Tak ať řeknu zpouha; Chce se rychle vynesti Na peruti pověsti, Což se stává zdlouha.
Otec hořem běduje, Matka slzy cedí, Lidka hlavu skloňuje, K nebi prosíc hledí:
Ani hrozné prosení Jeho mysl nemění, Na koni již sedí. „S Bohem, otče! matinko!
Dobře se tu mějte; S Bohem, krásná děvčinko! Rukou svých mi dejte; Ač se od vás oddělím,
A to často oželím, Předce mi vždy přejte!“ – I jest války skončení: Rozchází se pluky;
Přátelé v navrácení Sobě tisknou ruky; Mladý zeman z Vorlíka, Škoda toho mladíka!
Míjí bojné hluky. Jak ta smutná novina V Českou zemi přejde, Jak ji slyší děvčina,
Žel se s želem sejde; Všecka hyne v lítosti, Cedí proudy milosti, Že jí milý nejde.
Dvakrát když se změnily Na měsíci loky, Tu se Lidce šířily Poznenáhla boky;
Že se jaksi změnila, Velmi dobře cítila Chybné lásky kroky. Studem celá zmámená,
Neví, co má činit; Před každým se červená, Mní, že chce ji vinit; Jak jen může, ukrývá,
V životě co spočívá, Jenž se počal plnit. Čas se chýlí k porodu, Lidka mdloby cítí,
Jde, vyzná tu příhodu, Jíž se velmi zlítí, Vzácné Paní na hradě; Právě byla v zahradě,
Trhajíc si kvítí. „Jak syn Váš tu přebýval, Neměl bez mne stání; Za mnou všudy chodíval,
Chtě mne k milování, Že jsem se mu líbila; A já k tomu svolila, Nejsouc zlého zdání.
My se spolu vodili, On mne pořád hladil, V místa tajná chodili, Kde mi všecko sladil;
On mě k sobě přivinul; Můj duch se v tom pominul, K čemu Pan syn radil. Od té doby proměna
Jakás na mně roste –“ „Totě lásky odměna, Děvče! jaks ty prosté!“ Řekla Paní v náhlosti,
Zanechala v rychlosti Odporného hostě. Lidka padla, omdlela, V trávu hustou klesla,
V žalostnost se poděla, Jenž ji k hrobu nesla; V tom, že dítko zrodila, Ani ještě nečila
Přírodnosti hesla. Srdce trne ouzkostí, Paní k sobě nedá, Darmo dcera nuznosti
Outočiště hledá; Otec syna proklíná, Matka třeštit počíná, Zoufá dívka bledá.
Běhá semtam ztrápená, Kam se oči točí, Kleje dívka zmařená, Kam koli jen kročí;
K strašné přijde hlubině – Tulíc k ňádrům nevině Hu! tu do ní skočí.
Cookies on Poetry Cove