Dokud hoví štěstí tobě,
Mnoho přátel můžeš sobě
Jedním zřením vyzískati.
Když ti ale výhost dává:
I ten, co dřív srdce vzdává,
Nebude tě litovati;
Ale osiřelé stoly,
Které horce miloval.
Tenkrát tobě hory, doly,
Věčnou lásku sliboval,
Když ho pára z lahodivých
Mísek k sobě vábila,
Vláha pojů roznitlivých
Zmrzlou krev mu vlažila;
Pročež nejev takovému
Příteli svou srdečnost,
Aby hrozná srdci tvému
Nebyla to nevděčnost;
Nébrž v příležité době
Skoumej jeho povahu –
A tak neuškodí tobě,
Byť i strojil nástrahu.