Slunce za hory se skrylo,
Všudy vůkol temno bylo,
Když jsem včera v háji byl;
I hledal jsem shodné klesty,
Abych našel přímé cesty,
Abych dlouho nebloudil.
V tom jak na pravo se blížím,
A vše kolem sebe zhlížím,
Uzřím cosi zdaleka:
Chrámek skrovně ustavený –
Aj tu duchem vytržený
Odtuším si zhluboka.
Světla jasná plápolala,
Utěšeně rozdnívala
Jimi se ta krajina;
Hlasy nebeské tu pěly,
Houfy zlaté mílo zněly,
Jaká mi to novina.
I jdu blíže, na prah kročím,
Hledím bystře; co tu zočím?
Jaký nápis ohnivý!
„Ke jméninám Fišerovi,
Upřímnému vlastencovi.“
Toť mi užas dotklivý!
Kolem Uměny tu stály,
A na zvučné harfy hrály,
Prozpěvujíc ke cti tvé;
I já s nimi prozpěvoval,
Až se chrámek pohyboval,
Mocně bilo srdce mé!
„Bohové mu stále přejte!
V jeho stezky růže sejte!“
Pořáde hlas tento zněl; –
Až noc zvala k oddychání,
A já celý ve plesání
S Umkami se rozešel.