Zde v tom místě smutku posvátného, Kde jen tichost věká obývá, Zde, ach z hloubky srdce lítostného Horké vzdychání se vylívá:
Jaký pohled! všechno k truchlivosti Samovážné bez odporu zve! Proč se mysl vine k hnětlivosti? K rozjímání tesknému proč lne?
Černá věže chrámu pošmourného, Malby po zděch smutek jevící, Kamenové stvůru ostárlého Zbytky člověčenstva kryjící;
Zde ta zelenavá borovice, Jejíž stíny v hroby splývají; Tamto vytesané popelnice, Konec všemu! tajně volají.
Svatá tichosti! jak mocně jímáš Srdce k oustrannému tesknění! Bez ohledu roušku zpouře snímáš, Záhublivé dusíc vášnění.
Přistup tvore, jenž se v prachu bočíš, Pna se z mdloby nevytěžené; Přistup sem, tu přepatrně zočíš Klam své touhy nedovolené.
Všemi vládne stálověký spánek – I tím, v němž se játra bouřila; Žádný nehádá se o svůj stánek; Věčná svornost všecky spojila.
Tu se tuhé pouto rozbořuje, Otrok pod ním více neklesá; Závist více jiných nesužuje, Nad neštěstím cizím neplesá.
Krásné tílko neštítí se více Ležet podlé tváři škaredé; Děvče, jemuž kvetla dříve líce, Zde si více krásu nevede;
Zde se pyšný boháč za nuzného Spolubratra více nestydí; Kníže rozdíl stavu vznešeného, Zvláštnost ouřadu víc nevidí.
Vybouřil tu zhoubným hněvem jatý, Nevíří v něm vztěku ohňové; Nehrozí tu kříž ni řetěz zlatý, Ztroskotáni jsou tu znakové;
Strašné lidohromce, které celý Svět nemohl spíše směstnati, Bez obtíže smrt se mocná velí V hrobek uzouninký srovnati.
Všecko zticha spí, a neprocitne Žádný z hrobu povždy klidného; Ach! v něm nikdý více nezasvitne Světlo jitra rozedněného.
I my se tam někdy ubereme, I my někdy přestaneme žít; Bychom zašli, smrti neujdeme: Nastane všem touto branou jít.
Cookies on Poetry Cove