Ó, vítejte mi vážné zříceniny!
Ty místo nenucených soucitů,
Kde v duchu pílím v dějů dáleniny,
Tam v lůno šedoslavných obytů.
Juž nepohodné rámě času hlodavého
Tvé zohyzdilo ohrady,
Předc hněvu kazitele zůřivého
Tvé silné vzdorovaly základy.
Ty posud vážně pneš se, okrašluje
Nám tuto smutnou krajinu;
Jak uděšeně poutník pozoruje
Tu nenadálou tady novinu!
V tom místě pustém snad i syna svého
Kmet čestný k lásce České měl,
A z srdce vlasti věrně oddaného
Tak rozhorleně k němu děl:
„Můj synu! staniž se svých předků hodným,
Buď ctnosti skalou, zastaň vlast;
Své mysli neroď dáti činům svodným,
A mužně zmáhej každou strast.
Boj zvěstuj ošemetným nepřátelům,
Braň blahodarnou svobodu,
Soč zkázu věčnou míru rušitelům,
Od Vlasti zvracuj nehodu!
Haj právo nevinnosti, právo ctnosti,
Meč krví zkroušeného nezbrocuj;
A nepozdvihuj mysli k honosnosti;
I z neštěstí jiných se neraduj!
O, jestli vítězně sem k otci svému
Se vrátíš padna v objetí:
Tu vroucně přivinu tě k srdci svému,
Mé žehnání tě posvětí!“ –
O, hrade pustý, památko mi svatá!
Zde často v paměť sobě uvedu:
Že vše, i čemuž kyne sláva zlatá,
Svým časem najde jistou pobědu.