Kdo se děsí mého rohu,
svědomí ho šlehá prut!
vrazi, dráči, podloudníci
kradmo lezou po ulici
do škody a do ostud,
a já na roh: hút, hút, hút!
Blah, kdo usnul na peřině
s čistou duší nepohnut!
Ten neslyší mého rohu,
ať se nadmu, jak jen mohu,
šťastně přespí trud a rmut;
a já na roh: hút, hút, hút!
Kdo pak s čelem starostlivým
přemýšlí, proč je tak chud,
tomu zahuč rohu zvučný:
že ten chudý jak ten tučný
stejný hrob má vykopnut;
hluč jen rohu: hút, hút, hút!
Kdo lpí příliš na pokladech,
na závory uzamknut,
tomu roh můj připomíná,
že jest život pavučina,
spleten, náhle přetrhnut;
hluč můj rohu: hút, hút, hút!
Ó můj rohu, rohu, rohu,
kdy mi budeš vytrhnut?
kdy naposled mojím dechem
do těch ulic zazníš echem,
nevím – ale Bůh to suď!
Hluč můj rohu: hút, hút, hút!