Osedlal jsem svého vrance, k srdci se mně smutek nes,
koník bujně nohou dupe: Kam tě oči, tam mě nes!
Dlouho-li tak smuten budu, ptáčka jsem se v letu ptal.
A on na to nic neřekl, jenom pěkně zazpíval.
Dlouho-li tak smuten budu, na kvítku jsem zvědět chtěl,
kvítek na mě vůni dechl, pýřil se a rděl se, rděl.
Dlouho-li tak smuten budu, voděnky se bystré ptám,
voděnka si poskočila a dál spěla k dolinám.