Měj se blaze! slovo to jak lehko splyne,
Když se tací loučí s poklon lahodou,
Jenž se sejdou a rozchází náhodou,
Z nichž zná každý jiný bol a slasti jiné.
Hořem ale slovo také v prsou hyne,
Udušeno slzou z srdce roněnou,
Když se duše loučí s duší spřízněnou,
Naposled když přítel k příteli se vine.
Nepodaří se však vypsat žádné snaze,
Ten co cítí, jemuž na vždy den zachází,
Neb kdo na hrob štěstí svého hlínu hází!
Zví to jen, kdo ústy šepce: Měj se blaze!
Jehož srdce hluboko však slova cítí:
Já bez tebe nebudu se nikdy blaze míti!