Bledé hvězdy, kolik zalétalo
v vaše výše vzdechův v čase zlém,
za Bílou co Horu zapadalo
slunce naše v lesku krvavém!
Bledá hvězdy, zda budete zříti
jednou tužeb otcův našich květ?
Zdali Slavoj nový srdce vznítí,
sílu Čecha pozná vzdorný svět?
Hoj, co Slavoj, – my jsme Slavojové;
komu srdce v těle spočívá,
kdo by noví, touží, přišli dnové,
k činům mužným ducha vznášívá:
Nuže zapuď z mysli žaly plané,
nekoj ducha v marných dětských snech;
činem jenom naše jitro vstane
sláva naše v trudných vzplane dnech.