Pramen.

„O zdroj chci já hrázi míti, Řetěz se k ní přiková: Zdrojem kdo chce zdraví píti, Pánu hory peníz dá.“

Hory Růžové pán v zlatém hradu Ke svým sluhům takto hovoří; A ti věrní na zlou pána radu Sluhové se nízko pokoří.

Léčný pramen líbě z hory plyne, Kolem nemocemi spiatý lid; A ten rozkaz jako had se vine, Ku pramenu blíže nedá jít.

Chlapi železo již kovou živé, Mocné hráze kladou sebe výš; A lid trne – vzdychy žalostivé – Ke zdroji mu nelze jíti blíž.

„Pane, hráze udělána, Jak tvá chtěla vůle mít; No tvá mysl oklamána – Pramen z hory přestal jít!“

„Zrádný sluho! střelou klesni – To má vůle nechce mít! Duše tvá leť v hrůzy lesní, Přestal-li mi pramen jít!“

A již nehrá zdroje šum blahého – Na slunci se perly nelesknou; Níže nachyl k zemi ucha svého – Pod zemí ty vody teskně jdou.

„Hloubě zemi vyhazujte, Rychle spějte za zdrojem! Spěšně, sluhy, vyvažujte – Pramen kryjeť skoupá zem!“

Sluha váží, vylamuje skály – Ku dolu se kloní zpytný zrak; A šum zdroje slyšet opět v dáli, A to oko černý kryje mrak.

„Pane, jižtě hloubě valná, Aniž kámen hlasu dá; Oči kryje noc tam kalná, A zdroj dále ustoupá.“

Nářek se kol hory smutný vlaje, Slyšíť chorý slova strašlivá; Zvukem žalným horní hučí háje, S nimi lká ta duše citlivá.

„Hloubě, sluhy, dále ryjte!“ „Nelze, dej nám světa půl!“ „Nuže, tedy mě tam svijte, Spusťte na černý mě důl!“

Z výše dravec letí do tmy lesů, Dychtí schvátit kořist v drápů moc; Hory Růžové pán v lítém běsu Spuštěn na důl v černou noc.

„Pramen, pramen!“ Lid tu v plesu hlásá, Pramen pojevil se z jiných stran; Plesem zvučí háj, a zem se třásá A v důl sype – a tam pohřben pán!