„Ach, otče, otče! co zříš na té hoře?“ „Můj synu, tmavá jenom jest to noc!“ „Tak dobře, otče, ni já vidím zoře, A s tebou stejně v noci vidím noc.“
„Však přece, klop, klop, kdež to v noci hrají?“ „Nic, synu, to je lístečků jen šum!“ „Ach, otče, to že lístečky si hrají? Strom holý! není lístečků to šum!“
„O synu, synu! duch se ve mně chvěje, O nechoď dítě, probůh nejdi výš!“ „Slyš, otče, jak to skáče a se směje, O pojď jen blíže, otče, pojď jen blíž!“
„Tam k peklu, synu, nebo vystup k nebi, To jedno – jenom k hoře nejdi dál! Což nevidíš tam lysé křepčiť leby, A nevíš, to že našich otců bál?“
„To strašné se býť nezdá oku mému, A směle, směle půjdu k hoře dál; I což bys někdy řekl synu svému, Bych též se tvojí lysé lebky bál?“
„Mne, synu, nejme strach, mě nejmou hrůzy, Aniž vím, jakový je smrti jev; Však hoře jesti, co mou staví chůzi, Neb vida leby otců – roním krev.“
„O pojď jen, drahý otče, pojď jen blíže – Jak slavné otců našich lebky jsou! Hle jak se kolísají výš a níže – Jak zemi klopá jedna za druhou!“
„O Bože! co mě mámí – slyším zníti – O synu, moje došly hodiny; Tu, tu, kde vlasti přestal život bíti – Tu složím i já svoje šediny.“
„Nač trudiť mysl bolestnými slovy? Co ušlo – ušlo v nepovratný čas; Ne z nářku plyne opět život nový, Jej ducha jenom vnitřní dává hlas.
Viz, viz, jak jedna ke druhé se pojí, Jak divným sebe řídí zákonem; Tu čtvrt, tu půl, vše v stálém nepokoji Té celé hory klopá střed i lem.“
„A dlouho, synu, již tu nesou muku, A trvať bude jejich nepokoj – Až osud podá smírnou vlasti ruku, Pak i jim tichý vzejde blaha zdroj.“
„Což osud, osud – nemám pro to sluchu, Jím lidskou nelze vůli říditi; Náš osud spočívá jen v našem duchu, A na smír budeme jej nutiti.
Což to? aj, lby se v táhlé řady mění! Hle, pláčí – a tam k nebi nesou zrak! Již zmizely – a slyšeť kuropění – A na východě červená se mrak.
Však, otče, co mé oči odekryly, Což mi ranní září zjeveno? Hle, hle, kde leby klopajíce ryly, Je písmo jako krví zbarveno:“
Klop, klop, slyš mladý rode, naše slasti, Msty plné poslyš zvuky, klop, klop, klop! I vyrvi dýku z duše svojí vlasti, A hrůzoplný upokoj náš hrob!
Můj otče! – což to? mrtvý – bledá tváře! Již není – světu zavřen, temen, slep! Jej kruté hoře v černé skrylo šláře – On ušel – zde jen lysý jeho leb!
Sen tichý otcům! brzo východ zplane, A slunce vyjde nade vlastí včil; S ním i syn s věncem slávy u vás stane, Jejž na hrob z větví palmového svil.
Cookies on Poetry Cove