Jele vadne mladý Jury, Ještě doba – shasne zrak; Jela volá pomoc shůry, Teskně hledí do oblak:
Darmo, darmo, hasnou zraky, Tmavými se halí mraky. Slunéčko je na západě, Slední záře lije v krajiny;
Jury zírá po své Ladě, Oko pojí s okem Jeliny: Ona pláče, on se směje, Z ní smrt, z něho život věje.
„Jelo, co to slyším, Jelo? Slavíkovy zvuky! Poslyš – zažeň muky – On nám zpívá,
K sobě kývá – A to v ráje, drahá Jelo!“ „Jury, co to slyším, Jury? Umíráčka zvuky –
Hrozné jeho muky! On ti zpívá, K sobě kývá – Zůstaň, zůstaň, drahý Jury!“
„Aj, aj, drahá duše, Jelo! Tvoje láska Slabá páska – Bídná zem a bídné tělo.
Hle, hle, co to vidím, Jelo? Skvělé byty, Z blesků slity, Záře svaté,
Všecko zlaté – Viz, viz, moje drahá Jelo!“ „Vidím Jury, drahý Jury, V rakvi byty,
Z kovů slity, Záře svaté, Všecko zlaté – A přec hrob jen vidím, Jury!“
„Ne, ne, drahá duše, Jelo! Mnohem větší vidím byty – Stěny z hvězdných tahů slity, A ty myriády Oriónů –
Zlata nebes plnou zónu, O pojď se mnou, drahá Jelo! Jaká se to míhá podoba? Zelenou mi růšťkou kyne –
Bílé kmenty její ozdoba, Záře božská od ní plyne – Zdali duch to, zdali tělo? Viz, viz, moje drahá Jelo!“
„O můj Jury, slasti milená! O již duše tvoje hyne; Ona kmentem není zdobena, Neb to smrt ti růšťkou kyne.“
„Kyne, kyne – níž a výše – Sladko usmívá se – Otevírá věčné říše V nepojaté kráse.
S Bohem země, s Bohem Jelo moje, Políbení ještě v ústa tvoje!“ – „Jury, Jury, jakéž políbení! Slasti blahé, rájské lahody!
Cit nebeský, ducha věčné chvění – Či klam, či to skutek přírody? Jury, Jury, jakéž políbení – Slavné zvuky slyším, rájské pění!“
„Nemůže to slyšeť Jela! Umíráčka zvuky, Hrozné jeho muky; On ti zpívá,
K sobě kývá – To jen slyšeť může Jela.“ „Ach ne, drahá duše, Jury! Rájských citů klokoty,
Slavíkovy sladkoty, On nám zpívá, K sobě kývá! A co vidím, drahý Jury!
Ráje pásy, Nebes krásy, Kde ten sladký větřík vane, Jara s láskou věčně stane;
Kde se kvítek zimě nekoří, S květkou o milosti hovoří, Ony máje, Ony ráje,
Kde ty tisíceré lípy stojí, V jejich vůni duše sebe pojí, Kde se palma sklání V míru věčném vlání.
Vidím, vidím ony nebes kraje, Kde se láska v proudu věčném vlaje, A v tom proudění, A v tom vlnění –
Krásy nové, Nehynoucí, Nevadnoucí Vesmír plove.
Jury, Jury, růšťka kyne, Otevírá věkův brány, Vidět nadpozemské stany, Kde trůn věčných bohů plyne.
Jury, Jury, ještě políbení A jím věčné s tebou sjednocení.“ Slunéčko je na východě, První záře lije v krajiny;
Všecko živne ve přírodě, Každý tvor, keř a ty hájiny: Jenom dvou tu není duchů – Zmizliť u věčnosti zduchu.
Cookies on Poetry Cove