Vroucí láska – ejhle démant skvělý!
Do něho se ranní lije zář;
Jako by vše krásy kolem dlely,
Kde se růžná její skvěje tvář!
Od ní blaho vane smutným krajem,
I ta poušť se milým stává rájem.
Spanilý tvor! ona země kráska
Na bohaté milo trávě sní;
Nakloň ucha k srdci, kde ta páska –
Slyš, tok svatých pod ní citů zní!
Jak si dřímá, kolem milost leje,
A kol ústek jak se cherub směje.
Ode hory slunce líbě svítí
Na zavřená děvy očinka;
Něžná ruka pevně jímá kvítí,
Ústa hybou se již malinká:
A v tom ladně jako mladá vesna
Borsa žasně prociťuje ze sna.
Střelou káně letí s hradní lavy,
Střelou spěje děva k chyžině;
Všecky léčné upravuje šťávy,
Povyteklé ze žil bylině:
A když k ústům dáť chce nápoj sladký,
Vroucně obejme ji rámě matky.
„Bože, dcero moje, lásko vroucí!
Ó mé blaho, ty můj živote!
Ó mé dítě, ty má perlo skvoucí,
Bohem poslaný mi klénote!
Odlož nápoj, ať si třeba sladký,
Tebeť objímá zas rámě matky!“
„Drahá matko! dcera děsně zvolá,
Máti moje, matko radosti!
Ó teď znova duše zaplápolá
Nad tebou, ó rájská blahosti!
Ach, co cítím, jak to dýchám sladko,
Blaho moje, zdravá moje matko!“
Jak se krůpěj rosy v druhou line,
A s ní svoje slasti slučuje:
Tak i Borsa k milé matce plyne,
S jejím životem svůj slučuje;
Počneť nová žití jejich páska,
Zas ta vroucí, nehynoucí láska.