Mraky černé stojí nad krajinou, Hromové se sypou jekotem; Tamto vichrem věkostromy hynou, Tu se drtí skála bleskotem:
Příval hučí, zdýmá potok v řeku, Proudy v rozlíceném zahřmí jeku. Což se onam skvěje na té lávce Nebes osvícené bleskami?
Zda se chvěje kadeř na té hlávce, Nad těmi kdo kráčí vlnami? Kdo ty pobouřené míjí toky, A jde k hoře duchovými kroky?
Živly mocně o vládu se derou, Příroda tu divě zápasí; Co déšť hasí, v to již blesky perou, Vicher s oběma zde souhlasí.
Šumem proudy, hukem divým hromy Děsí tvora – žalně zvučí stromy. Co se omšeného blíže hradu V běloskvoucí míhá podobě?
Blesky objevují toho vnadu – V truchléť anjela to ozdobě! Což to mluví pohled, k nebi píle, A čímž dmou ňádra sněhobílé?
Spěchá jako zefyrečka vání, Ňadrům nedopřívá oddechu; V hradě naslýchati zaklektání Jako v horském orlů pelechu.
Když se osudní však blíží časy, Jako v hrobě všecky tichnou hlasy. Půl se noci snese – a k té skále Docházejí tiché kročeje;
Vysoká se květka sklání stále – K ní se kloní matky naděje: A již outlounká ji trhá ruka, A již zajdou hoře, zajdou muka.
Klekne – vděčné oko vrací k nebi – V modlitbu se divý mísí škvěk; Zachvěje se děva těmi škleby, K ustrašeným prsoum tiskne lék:
A ryk rozmáhá se v okamžení, A ta duše trne – hrozné zření: Když ty vichry pouští peklo zrádné, A ta bouře sňata s okovů;
Když ta kořisť rájská k zemi chladné Studeného letí do rovu; Kdy co bouří unášený smítek, K hrobu starce metán něžný kvítek.
Ejhle jiskra jak se v noci kmitá! Ejhle z nebe hvězda hozená! Zda to jasná perla k sobě vítá, Čili bledá smrt se býti zdá?
Budou-li se rdíti zas ty tváře, Či to žití ušlého jen záře? Východ v mladém státi počne rdění, Hory krášlí zlatorouchý lem;
Divé kolem skály tichne hřmění, Blahý pokoj vládne zas krajem. Nad horami vstane slunko zlaté, Život vchází v kraje tichem spiaté.
Cookies on Poetry Cove