„Dítě moje, vece k děvě máti,
Vím, že starucha zná byliny;
Zdali však mně volí zdraví dáti,
Moje rozmnožiti hodiny?“
Dcera mlčí, v slzách tone, zoufá,
Pléše, opět pláče, zase doufá.
A den zmizí posunutý druhým,
Strach a naděje k ní stejně jdou;
Druhý den – mře matka bojem tuhým,
Večera co záře oči mrou:
I den třetí k západu se kloní,
Již i orloj strašnou dobu zvoní.
Netruchlí již děva, ticho sedí,
U matčina lože divně sní;
Oko zavře, k matce opět hledí,
Posléz kolem slovo směle zní:
„Tam, tam, kde ta divná roste sadba,
Kde je zteklých bouřná duchů hradba!“
A máť trne, cítí žhoucí muka,
Namáhá se dceru staviti;
Umdlá ale nehýbá se ruka,
Z prsou slova nejdou mluviti:
Dcera vstane, matka chroptem brání,
Dcera zmizí – matky marné lkání.