Černé kol a kolem stojí skály, Chatrč tone v dolu mrákotě; Starucha tam – léta v srp ji svály, Smědé líce, oko v temnotě;
Co si myslí – tu se přímí lehce – Opět svine se a divě chechce: „Pomoci bych mohla teď nemocné, I proč přezděla mi kouzelnic!
Známť já bylin síly – léky mocné – Všeho dobrou směnu, rub i líc; Pomoci bych mohla jimi lehce, Teď však kouzelnice jen se chechce.“
A smích rozléhá se po chatrči, Starucha se dusí v chechtotu; Rovná se a opět šíji krčí, A již tichne v slabém šepotu,
An k ní v slzách Borsa náhle vstoupí, A tu vzdychne, žalostivě zoupí: „Dobrá ženo, mojí pomoz matce, Na ložeť ji vrhla nemoc zlá!“
Žena ušklébne se na ni sladce, Rukou o lůžko se podpírá, Při tom cosi potichounku šepce, Zamyslí se – a zrak upne k lebce.
Slzami se oko Borsy skvěje, Dech jí stane, ústa maličká Tu se porozejdou, ret se chvěje – Žena myslí – potom hlas vydá:
„Mohu, děvče, matce pomoc dáti, Mé jen rady musí dcerka dbáti.“ Jako květka po bouřlivém mraku Plesá, kdy zář na ni zasvítí:
Tak i ve Borsině slzném zraku Radost rájská sebe zanítí. K staruše se tichým krokem blíží, An jí slovo z úst se hadem plíží:
„Třetího dne vzejdeš v půli noci Trhat všechněch vyšší bylinu; Přemnohé má ona v sobě moci, Stráví též i nemoc matčinu;
A však roste divná tato sadba, Kde je zteklých bouřná duchů hradba.“ Děva trne, chvěje se a klesá, Od staruchy líce odvrací;
Žena tiše chechtá se a plesá, Dívka z chyžiny se potácí; Teskný je to polet osiřence V hnízdo, matky zbaveného ptence.
Cookies on Poetry Cove