Aj, proč chyžinka ta tichá, malá
V roucho smutku sebe zavila?
Proč ta radost, co tu ticho vála,
S hořkou slzou místo směnila? –
Ach viz, v loži těžce oupí matka,
Mizíť zdraví i ta čáka sladká!
Hle to robě – v nebi jeho zraky!
Od nich v lože padá rosný lék;
Těší, zoufá – pudí zase mraky –
Siré robě – změřen jesti věk!
Tichne máť, a mladé blednou líce –
Zraky tmí se, žití prchá svíce.
Děví oko slzí více nemá,
Do ňader se spouští žhavý mrak;
Vzdychne, zhůru ústa nese němá –
Tu se kloní, shasíná jí zrak.
A již nelká – víc jen tváře bledne –
Nachýlí se, k matce ve snu sedne.
Na ňádra svá líce ticho skloní,
Ze sna počne temně hovořit;
Jako úsvit se jí tváře ploní,
Kolem ústek tichý úsměch svit.
Zardí se den – slunce zlatí horu –
A ta děva mizí v hustém boru.