Bílé kde se hory vynášejí
Ve Slovenův milé krajině,
Z hory jedné hradní skály čnějí,
A kol hradu v modré výšině
Divokého vichru vztek zuřívá,
A škvěk divný v skalném hradě bývá.
Aj, kmet na lávce se žehná křížem –
S lávky letí černé káně v důl;
Stařec na vzdor stojí vichru tížem,
Tělo klade na silnější hůl,
Na bouři se dívá, třesně stojí,
Dech se tají, duch se Bohem kojí.
Jako orlů klekty hukot v hradu,
Plaménkové slují sykají;
Kmet se modlí, hroznouť vidí zradu,
Duše trne – oudy klesají:
A tu bouřných duchů divé harce
V propasť řítí ubohého starce.
Jako střela mizí v hloubce káně,
V hradě vládne lesů divá zvěř;
Nade starcem pne se husté pláně,
Outlé květy k němu sype keř.
Vše se děsí bouřlivého znění –
Tich jen stařec – života v něm není.