Nad Slávií má se chvěla duše,
Proudem když se na ni valil vrah;
Teď již dobyl svatyně si práh,
V jejím lůně jeho střela, kuše.
Slibu svého hrdý Teuto zruše,
Zrak mi vyžeh – zbudil věčný strach;
A hle národ mocný – on již plach –
Také slepna, třesa se a hluše.
Ach mé srdce i v tom smutném rumu!
V tobě býval nové síly zdroj –
V živém citu, oudech, v jasném umu.
Zdali vyjdeš opět na život?
Zanikne-li s hroznou smrtí boj?
Doufej! i mě kojí mladý rod.