Mé když roky v outlém tekly letu,
Ve stromech a v hájích na zmatek,
V horách, slujích a v tom proudu řek,
Všady bylo duchů i v tom květu.
Rozumět jsem musel jíti světu,
Slyšet, co kdy pravil moudrý věk;
A hle! on to na rozum mi řek,
Že jsem duchů ztratil celou četu.
Lepší ale pak v to rozum daje,
Jak jdou všehomíra chodové,
Zpět jsem duchy dostal, v květy, háje.
A i tento kámen duchem žije,
Neboť i on, milí bratrové,
Na neštěstí naše slzy lije.